Rozchod
Napsala mi kámoška, že dorazí do Prahy, zda nedáme kafe a tak … Známe se asi pět let a vídáme se sotva jednou za půl roku, když je čas a možnost.
Fajn, dorazila, kecáme, nadlábli jsme se, troška vína a tak … Povídali jsme si o jarních depresích, o problémech, co je nového a z ní vypadlo, že mi to chtěla říct už dávno, že se kvůli mě dost trápí. Dokonce je to prý takové, že mne řeší se svými rodiči, neví co má dělat a trvá to celou dobu našeho řídkého přátelství. Nikdy mi to prý neřekla, protože je zvyklá se věcmi užírat v sobě, ale už to trvá tak dlouho, že to z ní musí jít ven …
Že nikdy nikdo “jiný” nebyl, přestože zájemců je zástup (což rád věřím), že jen já, nikdo jiný a nic jiného nefunguje …
Tak co teď? Takovým věcem se nedá poroučet … Já jí vždy bral jako kámošku a přesto, že je hezká, hodná, chytrá a má vůbec všechny takové ty pragmatické atributy správné partnerky, nikoho nehledám a už vůbec to neumím “na objednávku” … Něco v tomto smyslu jsem jí velmi opatrně řekl, což samozřejmě způsobilo na jednu stranu obrovské zklamání, ale na stranu druhou se jí prý trošku ulevilo, že to dostala ze sebe ven …
Přespala u mne, ve vší počestnosti samozřejmě, a ráno jsem jí odvezl na nádraží. Loučila se s tím, že už nikdy nenapíše, že to bylo moc fajn, ale musí se s tím teď nějak vypořádat … U mne se dostavil značný pocit provinění, že jsem někoho zklamal, ublížil a vážně jsem se cítil jako při rozchodu …
A tak jsem se trošku zmateně rozešel po pěti letech s někým, s kým jsem vlastně vůbec nikdy nechodil 
K zamyšlení
Ptá se láska přátelství: “Co tady děláš, když jsem tady já?” a přátelství odpoví: “Utírám slzy, které ty způsobíš …”
Jsi manžel, tak mne živ!
Větu z titulku jsem opravdu dnes slyšel z úst mé (snad už bývalé) manželky, která od října 2005 dosud vesele nepracuje (5 měsíců) a do společného žití žádné peníze nepřináší. Děti nemáme a s domácností to také vůbec nijak nepřehání.
Tedy bych touto cestou chtěl upozornit na tragický omyl, a teď tu překvapivě nebudu mluvit o manželství jako takovém 
, kdy mají někteří neználkové zažitou ptákovinu, že manžel má povinnost manželku v každém případě živit. Není tomu tak! Z předpisu 94/1963 Sb. Zákon o rodině m.j. vyplývá:
§ 1
(2) Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.
§ 2
Muž a žena, kteří chtějí spolu uzavřít manželství (dále jen “snoubenci”), mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které splní svůj účel.
§ 18
Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.
§ 19
(1) O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
(2) Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti.
(3) Neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud.
A to je vše, snad to někomu pomůže …
Ženatý nebo v klidu?
Narazil jsem na článek Martina Reinera a nedalo mi to, abych se o něj nepodělil. Z mých vlastních dostatečně bohatých životních zkušeností musím potvrdit, že článek jde velmi mile středem reality a popisuje stav asi tak, jak opravdu je (minimálně jeho první část 
)
Tak tohle vím náhodou úplně přesně. Zabývám se tou otázkou dosti dlouho a řekl bych, že docela zevrubně.
Tedy, obecně je lepší zachovat jistou “sňatkovou” zdrženlivost v té části života, která ještě stojí trochu za to. Což je asi do sedmnácti. Asi rok poté, jak dokázali francouzští vědci, totiž začíná docházet u lidí k postupnému ochabování všech dostupných funkcí a právě tehdy, de facto už v podzimku bytí, by se měl každý porozhlédnout po nějakém chápavém a tolerantním partnerovi, který mu bude oporou na dlouhé cestě do hrobu.
Toto tvrzení nepotřebuje žádné další rozvleklé komentáře. Přesto cítím jistou povinnost upozornit mladé muže na fakt, že opora na cestě do hrobu jim může časem začít lézt do té míry na nervy, že budou jen obtížně přemáhat chuť dlouhou cestu do hrobu poněkud zkrátit…, nejlépe té opoře.
Jaká tedy radost, že mohu v této souvislosti upozornit na skutečně přelomový článek Radovana Mlže, nazvaný Veselé manželství, který dle mého soudu velmi erudovaným způsobem pomáhá mužům proplouvat úskalími společného života s nějakou ženou… Nenechte se rozhodně odradit poněkud rozvleklejším úvodem, v němž se autor textu zabývá tím, jak zásadně mohou ovlivnit naše životy například špatně položené otázky.
Vychází přitom ze slavné otázky Ericha Fromma “být (třeba čestný), či mít (třeba prachy)?”, pod jejíž tíhou v Evropě úpělo několik generací. Je ověřeno, že řada světců, kteří nešťastnou shodou okolností přišli k penězům, museli přehodit ve svých životech výhybky o sto osmdesát stupňů a začít okrádat slepce, zneužívat sirotky jakéhokoli pohlaví, pořídit si pejska, případně kočičku na týrání a i jinak stvrdit nový společenský status.
Mlž na počátku třetího tisíciletí byl ten první, kdo konečně připustil, že by se dalo “být a mít” zároveň. A nebál se jít ještě dál… Podrobil zkoumání například otázku, zda je lepší být svobodný, nebo ženatý, a dospěl k poměrně geniálnímu závěru, že nejlepší je oženit se… a přitom zůstat absolutně svobodný.
Jistě tušíte, že takového stavu lze dosáhnout pouze s přispěním mimořádné vnitřní kázně, pravidelné kontemplace za účelem zpevnění vůle a přijetím nejvyšší odpovědnosti.
Jak to v praxi vypadá, bude asi nejlepší ukázat si na konkrétním příkladu: Když odjíždíte na čtrnáct dní s milenkou na Kanáry, zatímco manželka zůstává doma sama v osmém měsíci těhotenství, snažte se prokázat maximální míru vhledu a porozumění pro její složitou situaci. Bylo by chybou, kdybyste její pláč chápali jako hysterický a docela trapný výlev. Ženy v pokročilém stupni těhotenství bývají, jak známo, přecitlivělé a svou roli v takové situaci může nakonec sehrát i fakt, že třeba vaše žena vstupovala do manželství s nějakou romantickou představou a cítí se nyní jistým způsobem zklamána, protože se tato představa nenaplňuje bezezbytku.
Je tedy jistě správnější, když si s ní citlivě promluvíte a pokusíte se jí usnadnit pochopení všeho, co se okolo ní děje, třeba vhodným příměrem. Když nebudete litovat námahy a trpělivě jí povykládáte, jak jste chtěl být v dětství kosmonautem, pasáčkem lam nebo prvním českým pornohercem s vysokoškolským vzděláním, jistě mnohem snáze nahlédne, že by neměla hledat pořád chyby někde kolem sebe, potažmo u někoho jiného, ale že daleko lepší je vždy začít především u sebe samého. Byl jste to, proboha, snad vy, kdo jí tvrdil, že manžel vysedává po večerech doma, že opustí kvůli manželce své staré kamarády, nebo snad bude dokonce pomáhat s úklidem, neřkuli s výchovou? Nebyl… A deziluzi své manželky byste si neměl proto přičítat za vinu. Přesto se prokazatelně vyplácí volit spíše vlídný a vstřícný přístup; v našem konkrétním názorném případě rozhodně neuškodí pěkná pohlednice, případně drobná mušlička z pláže, kterou dáte své ženě najevo, že už jste jí její plačtivé selhání víceméně odpustil a že jste přípraven táhnou tu společnou káru trpělivě dál.
Ty brďo, Valentýn
Dneska je Valentýn … Hmmm …
Slaví to někdo jinej než nablblý puberťácký blondýny?
Já si myslím, že pokud někoho miluju, pak to ví a chovám se tak po celej rok. Ne jen dneska … Mě totiž přijde, že ty amíci nemají co dělat a tak blbnou se Santa Clausema, Valentýnem, Halloweenem a podobnejma nesmyslama. A když je to přestane bavit, pak jdou házet bomby …
Oni totiž nějak musejí suplovat ten nedostatek kultury a historie, tak si to léčej synteticky vytvořenejma blbinama a tvářej se, že je to v poho. Nejhorší je, že jim to plno lidí žere …
No, ale zpět k Valentýnu …
Svátek sv. Valentýna se rozšiřuje pomalu po celém světě a v posledních letech se stále více slaví i u nás. Proč zrovna 14. února?
Sv. Valentýn je historickou osobností. Moc se o něm neví, jen lze z dokumentů vyčíst (já je teda nečet’ ), že zemřel v roce 269 a byl prohlášen svatým. Vykonával v Římě kněžský úřad v době panování císaře Claudia II. Gothica (268-270) a vypráví se o něm spousta legend.
Jedna z nich je ze starého Říma a vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, proč se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým. Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří těm pověrám (měl na mysli křesťanství). Jenže Valentýn namítl, že císař je tím, kdo věří pověrám.
Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na sebevědomého Valentýna dohlížel. A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si Astorius Valentýna do domu. Tam se setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta. Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval.
Zázrak se opravdu stal a dívka opět spatřila světlo světa. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím. Pohané odmítli věřit v ten zázrak a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu ufikli hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal sv. Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky.
Také křesťané přejali tento starobylý zvyk a spojili jej se svým světcem Valentýnem, mučedníkem za vlády císaře Claudia II. Duševně nemocný císař se prý rozhodl zrušit manželství, neboť ženatí muži podle něj nebyli dobrými válečníky (s čímž se asi dá souhlasit). Kněz Valentýn se však přes císařův zákaz tajně dál oddával milence, za což byl uvržen do vězení a popraven. Poslední vzkaz, který Valentýn poslal dceři vězeňského dozorce před svou smrtí zakončil slovy: “Od Tvého Valentýna”. A tak od té doby si v den svátku Sv. Valentýna posílají a dávají zamilovaní lidé tyto “Valentýnky” s vyznáním lásky.
A upozorňuju, že zejtra je Jiřiny, tak co kdybychom z ní udělali svatou a věnovali ten den třeba oslavě palce u levé nohy? A pokud to nazveme třeba “Georgia’s Finger Day”, začne to určitě za chvíli spousta lidí slavit … A nějaká ta historie se k tomu taky nepochybně brzy vymyslí …
Doplněno večer:
Je to ještě horší, než jsem si myslel ráno … Už mi přišla asi šestá SMS s přáním k Valentýnu … Tak tedy přemýšlím, neměl bych popřát dědovi a oběhnout sousedy???
Botičky
Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
“Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.” Paní učitelka se také podívala a skutečně, boty byly obuty obráceně. Zachovala klid, znovu je sundala a znovu je rvali na nohy.
Tentokrát správnou botu na správnou nohu.
Potom se chlapeček podívá na boty a říká: “To ale nejsou moje botičky.”
Učitelka se kousla do jazyka a místo toho, aby na něj zařvala: “To jsi, Ty hovado, nevěděl dřív?”, s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: “To jsou botičky mého brášky. Maminka říkala, že je teď budu nosit já.”
Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: “Kde máš rukavičky?” Chlapeček odpoví: “Rukavičky mám schované v botičkách.”
Trestní proces s učitelkou začne příští měsíc.
Tenhle vtip trefně paroduje život s mou ženou … Pevně věřím, že mne i učitelku brzy osvoboděj 
Svatba na pár měsíců
Vzpomněl jsem si, že se vlastně nedávno rozvedl Richard Krajčo s Ivou Frühlingovou. Myslím, že jejich svatba měla velmi krátké trvání …
Co asi tak může být příčinou toho, že to vypadá skvěle a za pár dní to bere tak rychlej konec?
Krajčův životní styl? Naivita Ivy?
Tak jsem to pustil ;o)
Dneska jsem spustil tenhle blog. Je mi jasný, že na netu je jich asi další bambilión, ale informací není nikdy dost a ta síť je tu koneckonců od toho, ne?
Tak pokud vás něco zaujme, pište a komentujte …